Jak to pokračovalo...

Naše chovná stanice aneb Jak bydlíme a co jsme spolu všechno zažili

Když jsem přišel do této chovné stanice, byla ještě vlastně úplně maličká - kromě mě v ní bydlelo jen jedno morčátko. Bylo to tehdy jen krátkou dobu poté, co má majitelka začala studovat na vysoké škole, a chtěla si tímto zpříjemnit pobyt v novém, naprosto cizím městě. V menším podnájmu, který si zpočátku našla, jsme jí dělali společnost něco přes půl roku.

Po čase se v Brně trochu rozkoukala a našla nám nové bydlení nedaleko Veterinární a farmaceutické univerzity. Tam nám bylo opravdu příjemně. Když bylo hezky, nosila nás do areálu školy proběhnout se po trávníku, trhala nám tam travičku, někdy nás vzala i do nedalekého parku Lužánky. Když brali ve škole něco zajímavého, vzala mě tam s sebou a se spolužáky mi měřili EKG, tlak, kontrolovali reflexy, poslouchali mě fonendoskopem...neříkám, že se mi vždy líbilo, že mě vyrušují z mého poklidného podřimování v přepravce pod lavicí, ale vždy jsem pak za to dostal spoustu pamlsků a hladilo mě tak 10 rukou, což bylo náhodou fajn. Taky jsem se tam seznámil s laboratorním králíkem, který se mi velice líbil, ale moje majitelka mi ho zakázala vzít si ho k nám domů.Naproti tomu mi ale slíbila, že nám přibydou i jiné morčátka.

Jak slíbila, tak se i stalo. Jednou, jak se vrátila se svým přítelem z jedné výstavy v Olomouci, přivezla s sebou urostlou bílou morčuli jménem Walerie. Od té doby byl můj život mnohem veselejší, Walka se stala mojí novou životní partnerkou.

Jak se blížilo léto, majitelka chtěla na prázdniny domů a tak se svým přítelem vymysleli velkolepý plán: U Honzy (můj druhý majitel) postavili na zahradě velkou morčárnu, která se stala našim novým domovem. Bydlení na vesnici bylo naprosto kouzelné. Místo dopravního ruchu jsme slyšeli jen zpěv ptáčků, vzduchem voněly stromy a každé odpoledne nám srst příjemně vyhřívalo sluníčko. V noci nám byla zezačátku vždycky zima, tak jsme se zavrtali k sobě do sena. Po pár týdnech nám všem pak vyrostl nádherně hustý kožíšek. Kupovanou zeleninu jsme vyměnili za čerstvou trávu rozstoucí přímo ze země, po které jsme se mohli i každý den proběhnout  a nasytit se jí dle vlastní libosti. Jediné, co nám (no mě ani tak ne, spíš mé drahé polovičce) vadilo, byly všenky a občas nějaké to klíště, což jsem za čisťoučkého a skoro sterilního bydlení v bytě nepoznal. Proto se musíme jednou za čas koupat, protože kdybychom měli všenky, nemohli bychom na výstavy. Nesnáším koupání...

Tady jsme s Walinkou zplodili naše první děti, které prožily nádherné a bezstarostné dětství... Tak se naše chovná stanice postupně rozrůstala a rozrůstala. Některé děti zůstaly doma, některé šly do světa, jiná morčata k nám zase přišli odjinud. Nejdál k nám putoval asi Ghostík, ten pochází až z Holnadska.

Jak se blížila zima, bylo stále víc chladno a naši majitelé se báli o náš osud. Rozhodli se, že přes léto budeme bydlet venku na Bělově, kde to máme tak rádi, ale přes zimu musíme chtě nechtě zpět do Brna do teplého bytu. A tak to od té doby chodilo pořád.

Letos však nastal nový problém. Naše Majitelka Jana musela opustit svůj nájem a najít si rychle jiný. Tam byl s tolika morčaty problém. Po dlouhém rozmýšlení se s přítelem tedy rozhodli, že si vezme s sebou do Brna pouze 2, které jsou nejchoulostivější, a ostatní zůstanou venku. Z této zprávy jsme se zaradovali. Smůla padla na Wilsonka a Ghostíka a ti teď dělají Janě v Brně společnost. My ostatní jsme zůstali a majitelé nás začali na zimu potřebně připravovat. Konečně jsme začli krom běžné potravy dostávat neomezeně i moje milované granule, prý abychom získali víc tuku, který nás v zimě ochrání. Začali nám dávat dvojnásobné množství sena a celou morčárnu ještě zateplili. I přes veškeré obavy to zvládáme naprosto v pohodě.

Majitelé k nám nechcou pustit holky,aby se nám prý nenarodili miminka do zimy. Údajně se ale nemáme bát, uvidíme je už brzo.

Dokud byly teploty okolo nuly, bylo nám fajn. Nedávno bylo ve zprávách, že mají přijít veliké mrazy a tak jsme prozatím ve sklípku, kde čekáme, až se oteplí a zdravíme všechny kolemjdoucí hlasitým pískáním.

Už se těším, až bude zas teplo a všude zelená travička. A hlavně až uvidím svoji Walinku. Tak já se jdu těšit a vy se mezitím mějte moc krásně.

Váš cyuík Gingo, 10/2008