Jak to začalo...

Ahoj morčule!
Jmenuji se Gingošek a zdravím tímto všechny chundeláče za monitory. Abych se trochu představil: Jsem krémový cuy crested a narodil jsem se v Málkovicích. Bylo mi tam hej, dělali jsme s bratry různé vylomeniny ,ale jak jsem rostl, rozhodla maminka, že musím do světa. Byl jsem tehdy čerstvý puberťák, ale i tak ještě poměrně malý uzlíček a když mě strčili do krabice a vynesli ven do té říjnové fujavice, třepal jsem se jako osika. Myslel jsem si, že zmrznu, až do chvíle, kdy jsem došel k závěru, že ještě dřív umřu strachem – najednou víko krabice odklopila taková zrzavá holka, chytla mě za hřbet, strčila mě do rukávu bundy, krabici zahodila a odnesla mě někam pryč. Z té cesty si pamatuju jen drncání, rachocení a nepříjemné pištivé zvuky, na které jsem samozřejmě odpovídal výhružkami.
Když mě chtěli vyndat z bundy, úporně jsem se bránil a bojoval o své útulné vyhřáté místečko, ale bohužel, byl jsem přemoženL. Za lítého boje a ukrutného křiku (přiznávám se, že jsem nadával dost sprostě, ještě štěstí, že tomu ti dvounožci nerozumí) jsem byl dopraven do nějaké klece a hned jsem se schoval do nejtemnějšího kouta.
Jakmile všechno utichlo a já se uklidnil, zjistil jsem, že je mi příjemně teplo, pod nožkama mě šimrají čisté hobliny a v druhém koutě voní nefalšované luční seno. Začalo se mi tam docela líbit.
Jak čas plynul, zvykl jsem si na nové bydlení a poznal nové kamarády. Z té zrzavé holky se vyklubala studentka veteriny Jana, z lechtavých hoblin a lučního sena chovná stanice Jeho Morčečenstvo. Právě zde jsem potkal svou první lásku – krémovo-bílou cuy anglickou crestedku Elišku. Byla s ní fakt sranda. Strašně ráda skákala a běhala, kradla dvounožcům banány a mandarinky a občas něco rozbila nebo vylila. Zkoušela to pak vždy ochutnat a když jí to moc nevonělo, tak se v tom jen proběhla a až ji ani to nebavilo, šla se očistit na takovou bílou hranatou věc, na které je napsané něco jako SKRIPTA. Jé, to byly časy… Když nás pak naše zrzavá opatrovatelka znovu našla, celou zábavu nám zkazila. (Ale abych ji tu jenom nepomlouval, musím říct, že nám k svačině nosila samé dobroty, hlavně, když jsme jí úspěšně utíkali víc než 20minut.) Někdy jsme se museli i vykoupat. Zatímco u mě při té proceduře těžce trpěla má hrdost, Eliška se natřásala, čechrala si srst a všemožně pózovala před fénem, aby jí pěkně vlály chloupky. Prostě ženská…
Když se blížily naše první vánoce, stala se hrozná věc: Eliška umřela na kokcidiózu. Byli jsme z toho všichni moc smutní.
Po čase, kdy jsem byl dlouho sám, mi přibyl nový spolubydlící. Wilsonek-hladké morče barvy stříbrná solid aguti- byl tehdy ještě malé mimino, takže jsme neměli žádné spory. Všechno jsem mu vysvětlil, ukázal, a on na mě obdivně hleděl svýma velkýma nevinnýma kukadlama. Na jaře jsme spolu běhávali v parku nebo se pásli v areálu veterinární univerzity a bylo nám spolu fajn.
Když jsem měl ale pocit, že se mám úplně nejlíp a nic mi nechybí, začala mě má opatrovatelka trápit. Dodnes se na ni zlobím, jak mě pořád dávala na takovou tu věc s čísly a prohmatávala mi kůži pod krkem a pod pažemi. Copak nechápala, že jsem byl prostě jen dobře tepelně izolovaný? Vždyť jsem byl krásný! Úplný vrchol všeho nastal tehdy, když mi odstěhovala Wilsona do jiné klece a přestala mi dávat granule, zrní a všechny dobroty, co jsem měl rád, zatímco Wilson je dostával dál. Taková nespravedlnost! Přestal jsem ji mít rád a na protest proti tomu všemu příkoří jsem křičel, nadával, kousal a v noci hlodal do mříží.
Po nějaké době jsem se s Wilsonem setkal znovu, ale už byl jiný, změnil se. Začal se mě bát, vyhrožoval mi a odháněl mě od své misky. Nezdvořák, ani se nerozdělí…
Od té doby žijeme odděleně. Od té doby se vůbec změnilo mnoho věcí…a ty vám postupně zde na svých stránkách ukážu nebo představím.

autor: cuy Gingo, 10/2007